Lesními tišinami pod Václavským vrchem

Tak už je tu prosinec, dvanáctý měsíc roku. Jeho český název souvisí patrně se slovem, "siný"; prosincové dny jsou většinou šedivé, bledé, spouze prosvítajícím sluncem, které v době kolem zimního slunovratu svítí z celého roku nejslaběji. Jen málo prosincových pranostik se bezprostředně týká vlastní charakteristiky počasí v prvním zimním měsíci. Většina z nich se zabývá výhledy na nastávající zimu a také se vztahuje k úrodě příštího roku. Je-li prosinec deštivý, mírný a přívětivý, netřeba se kruté zimy báti. Také příští-li ještě v prosinci bříza, nemívá zima mnoho síly. Zato když prosinec bystří, po vánocích jiskří. Není-li prosinec studený, bude příští rok hubený. Ale je-li Mléčná dráha v prosinci jasná, bude v příštím roce úroda krásná.

Pavel Nový
 

Když vítr fičí ze stráně

Jisté je, že prosincové víkendy v přírodě vyžadují od turisty patřičné rozvahy co do oděvu, obutí, trasy i zásob v tlumoku. Pravda, naše krajina zatím příliš sněhu nepobrala takže lyžařská výbava ještě odpočívá, jak se tomu ostatně v zimních Čechách stává v posledních letech tradicí. Ale o svatém Edmundu Kampiáně (1.12.) ledový vítr fičíze stráně. Když je mráz na prvního prosince, vyschne nejedná studnice. A jak uvádí pěkná pranostika ze sousedního Domažlicka, o svatém Františku Xaveru (3.12.) ledový vítr fičí od severu. Navzdory nepříliš optimistickým rčením o počasí může však mít i vycházka na počátku prosince velmi příznivé dopady. Tímto způsobem lze se totiž nejen nadýchat čerstvého vzduchu, ale také poněkud oddálit hektické období předvánočních příprav a nákupů. Takže i s větrem v zádech si dnes vyšlápneme, a to do tichých přírodních koutů při okraji Českého lesa.

U Maršových Chodů do lesa

Výchozím bodem naší vycházky jsou Maršový chody, vcelku půvabná vesasi pět kilometrů na jih od Tachova. Právě zde končí kulturní krajina sníženiny Tachovské brázdy a za obcí se vyvyšuje část východního okraje horského masivu Českého lesa. Krajina zde tudíž nepostrádá jistý dramatický moment, výškový rozdíl mezi Maršovými Chody a blízkým Václavským vrchem (675 m n.m.) činí přes sto metrů. V samotných Maršových Chodech nás upoutají některé pěkné příklady vesnické architektury; na návsi stojí kaple sv. Vavřince z roku 1918. Ve vsi ipři silnicích kolem jsou roztroušené drobné kamenné památky, upomínající na lidové kameníky Českého lesa -kříž z roku 1830, socha sv.Jana Nepomuckého, kříže u silnic k Úšavě i Částkovu. Za křižovatkou komunikací východně od Maršových Chodů odbočíme na Úšavu a zanedlouho zamostkem přes potok po lesní silničce pod Václavský vrch. Připomínáme,že o něco výše proti potoku leží při okraji lesa přírodní rezervace, uchovávající bohatý výskyt některých vstavačovitých aj. vzácných rostlin, ale to je téma pro vegetační sezónu.

Pěšmo, na kole či na běžkách

Po severním úbočí Václavského vrchu pokračujeme mírně do svahu směremna západ. Vlevo odbočuje cesta k lesní školce a myslivně za Novým Sedlištěm. My však stále obkružujeme Václavský vrch a poté i západníúbočí, Ušavského vrchu. Zdejší tiché lesní cesty jsou, kromě období hub,doslova balzámem na nervy. Lze je absolvovat nejen pěšmo, ale i nahorském kole, případně na běžkách. V příkopech u cest zahlédneme Šlahounovité lodyhy plavuně vidlačky i plodnice pozdních druhů hub, kupř. šťavnatky podmrazky. Asi po hodině chůze se les před námi otevírá pohledem na odlesněnou pláň v okolí bývalého Pořejova.

Rozhlédnutí kolem Pořejova

Před námi leží rozlehlé pastevní areály, na západním obzoru vidíme zbytky poutního kostela sv. Anny nad někdejší vsí. O něco severněji sepne zalesněný vrch Brtník (678 m n.m.), pod nímž protéká sevřeným lesnatým údolím Brtný potok. Můžeme ještě s despektem pohlédnout na areál bývalé pořejovské skládky a pak už po silnici od Žebráků seběhnout k autobusové zastávce u křižovatky , silnic na Dlouhý Újezd a M. Chodydole, u zmíněného potoka. S pořádnou zásobou čerstvého vzduchu i zážitkůz vycházky určitě vydržíme do dalšího, už pomikulášského víkendu.

z archivu, autor: Pavel Nový